Beru si do rukou rukavice, který jsem dostala v Africe na turnaji EFC. Chvilku na ně čumím a myšlenkama se vracím ke všemu, co mi bojový sporty daly. Bojový sport mě vychoval, dal mi spoustu zkušeností, naučil mě disciplíně a odolnosti, ukázal mi, že kde je vůle, tam je i cesta, a vykompenzoval pocit z dětství, že “svět je nebezpečnej, a je třeba se mu umět bránit”. Bylo období, kdy jsem bojový sport potřebovala, a jsem vděčná, že tu pro mě v tu dobu byl. Dospěla jsem do stadia, kdy vím, že tenhle svět už nepotřebuju.
Posledních pár měsíců hloubání v sobě samotný mě utvrdilo v myšlence, že mi bojové sporty spíš už berou, než dávají :) Během koronanesmyslný karantény (která pro mě byla ve znamení nucenýho odpočinku), jsem zakusila, jak chutná svoboda. Beru proto rukavice, a symbolicky je zahazuju do šuplíku “nepotřebuju”. Nepotřebuju se dál překonávat, nepotřebuju trápit svoje tělo přemírouzatěžování, a fyzicky mu ubližovat. Nepotřebuju se trápit myšlenkama, že když to nedokážu, znamená to, že nejsem dost dobrá :). Cítím se skvěle. Můžu volně dýchat. Přála bych tenhle pocit všem, kteří sami sebe vězní v okovech svých vzorců, který nedokážou rozbít.
Je tu ještě jedna nedokončená záležitost...
——————————
“Tak jak s připravuješ na zápas?”
“Nepřipravuju.”
“To jako vůbec? Vždyť máš zápas v září.”
“No, to ještě uvidíme..”
Zápas, kterej byl odloženej nepřízní osudu už 2x. Dřív už jsem svoje myšlenky o tom, jak je pro mě příprava čím dál náročnější, sdílela (Odhalený medojed). Rozhodla jsem se, že už odmítám svýmu tělu ubližovat, a že se začnu věnovat činnostem, který mě budou bavit a budou mi působit potěšení. Odmítám věnovat energii (ať už v podobě pozornosti či peněz) tam, kde to podle mě nemá význam. Asi se mi ani nechce otravovat někde, kde o Maškovou nestojej – proč taky... :) Přijde mi to jako zbytečnej tlak proti zdi, a tu energii můžu využít jinde – tam, kde lidem bude pomáhat, a kde bude žádoucí. Konec konců ti, kteří ke mně patří, se mnou zůstanou bez ohledu na to, jestli budu dělat „klauni“ a povrchní zábavu v kleci, nebo jestli se budu věnovat něčmu, co bude mít přesah :)
Proč jsem si dovolila označit zápasení jako povrchní zábavu? Protože s přívalem stádoidních, wannabe odborných, fanoušků ztrácí hloubku. Respektive, neztrácí, ale není vidět. Boj jako takovej je velmi atraktivní, protože to je symbolický přiblížení se ke Smrti. Smrt je pro člověka neskutečně přitažlivá (a odporná zároveň).
Krásnej ilustrační příklad je, když se stane dopravní autonehoda. Téměř každej řidič zpomalí, aby se mohl zvědavě podívat (to je ta přitažlivost), jestli tam je Smrt. Zároveň se bojí toho, že tam ta Smrt opravdu bude (odpor).
Zápasení tohle přiblížení ke Smrti umožňuje – vždyť stačí jeden špatnej úder, a zápasník může být ohroženej na životě. Lidi milují, když je ze zápasu cítit potenciální KO ukončení. Odvaha, s jakou kterýkoli zápasník musí vstoupit do zápasu je obdivuhodná. Nikdo neví, s jakými niternými záležitostmi danej zápasník operuje. Co z toho udělal mainstream? Principiálně „Doufám, že dostane na držku, protože si to zaslouží.” Po případě „Lev žere první.”
zdroj:
Profimedia
Děkuji, už nechci :) Co tedy s tím finálovým zápasem? Sama za sebe říkám, že mi na tom už nezáleží. Asi se mi v tomhle případě povedlo konečně integrovat ten medojedí přístup:) Zápasit ale můžu. Ano, budu mít obrovskej strach vlízt do tý klece, jako vždycky. Nicméně jsem ochotná se s ním konfrontovat. Jako vždycky :D (Třeba přijde vesmírnej zásah a ten zápas ukončí dřív, než mi dojde fýza :) Co ale nemíním podstupovat, je další nesmyslná příprava, kterou jsem vždy podstupovala. Chci se věnovat jiným věcem. Trenérský a terapeutický činnosti, a pohybu, který mi bude činit radost. Konečně mám čas, abych zase začala tancovat a věnovat se takovejm klasickejm ženskejm činnostem :D
Nyní to bude záležet na Oktagonu, jestli ten zápas bude chtít uskutečnit, a jestli lidi ten zápas budou chtít vidět (jakože ta Mašková dostane konečně přes p*ču ). Oktagonu jsem vděčná za to, že mi dal možnost se toho celýho účastnit, protože i díky tomu jsem se dopracovala tam, kde jsem. Štastná a spokojená :) díky Palo, díky Ondro!
Za fotky děkuji Martinu Říhovi.
Vstoupit do diskuze (0)