O MMA a o „Životě v kleci“ s Danem Bartákem: „Dělali jsme ten nejtvrdší sport, co tady kdy byl“

O MMA a o „Životě v kleci“ s Danem Bartákem: „Dělali jsme ten nejtvrdší sport, co tady kdy byl“ zdroj: Dan Barták - facebook

Jeden z předních trenérů MMA vydal knížku o počátcích MMA u nás. Tak jsme ho trochu vyzpovídali.

 „Taktika za nás v podstatě neexistovala. Člověk ani pořádně nevěděl, proti komu vlastně stojí. Neměli jsme žádná videa a rozvrhnout síly taky moc nešlo, nikdo netušil, kdy bude konec. První kolo trvalo 20 minut! Pro dnešní zápasníky něco nadpozemského,“ vzpomíná Daniel Barták v knize ŽIVOT V KLECI.

Jeden z průkopníků českého MMA, úspěšný bojovník, trenér a v neposlední řadě taky spisovatel Daniel Barták vydal minulý týden, spolu s redaktorem sport.cz a MMA bojovníkem Liborem Kalousem, knihu „ŽIVOT V KLECI – byli jsme i před Vémolou“.

Jak už název napovídá, kniha pojednává o českém MMA a jeho prvopočátcích, kdy o UFC ještě nikdo neslyšel, zápasy měly minimum pravidel, tahání za vlasy bylo povoleno a spíše než MMA se užíval portugalský výraz Vale-tudo (portugalsky „bez pravidel“).

Dan Barták je ten nejpovolanější, který o této době může mluvit, protože ji prožil na vlastní kůži. V letech 1999 a 2000 se stal mistrem republiky ve Vale-tudo a je také mistrem Evropy v BJJ. Mezi jeho trenérské úspěchy patří vychování bojovníka Viktora Pešty, který stanul jako druhý Čech ve slavné UFC.

Kniha ŽIVOT V KLECI zdroj: Život v kleci - facebook

O „Životě v kleci“ a MMA vůbec jsme Dana trochu vyzpovídali:

Jsi známý především jako trenér MMA, ale v poslední době je o Tobě stále více slyšet také jako o spisovateli. Loni jsi vydal úspěšnou hororovou knihu „Stinná místa“, teď zase „Život v kleci“. Jak se vlastně dá skloubit trenéřina na plný úvazek se psaním knih? Připadáš si spíše jako trenér nebo spisovatel?

Rozhodně jsem trenér, protože jako spisovatel si vůbec nepřipadám. I když MMA považuju za svého koníčka, taky je to práce a každý si potřebuje od práce na chvíli odfrknout. A u mě je to kromě rodiny psaní. Vyčistím si tím hlavu a zabiju čas v MHD, když se přemísťuji na tréninky. To jsou vlastně jediné dvě hodiny ze dne, kdy píšu. Cesta na trénink a z něj.

MMA je na světě už téměř 30 let, ale až v posledních letech zažívá obrovský „boom“ nejen u nás, ale po celém světě. Čím myslíš, že je ta popularita způsobena?

Vždycky to je o jedincích, kteří přináší do sportu nebo jakékoliv lidské činnosti něco nového, co k ní přiláká lidi. Osobnosti, které převyšují samotný sport. Ve fotbalu je to Ronaldo a Messi. V MMA Conor McGregor. U nás Vémola. Tím neříkám, že tu předtím nebyli, jen nebyli tak vidět. Hodně tomu určitě pomáhají sociální sítě. Lidé k nim mají mnohem blíž, koukají jim takřka přímo do talíře, a to fanoušky baví.

Kniha „Život v kleci“ má podtitul „Byli jsme i před Vémolou“. Mrzí tě trošku, že jsi součástí té první generace, která si to vydřela, ale nedostala v plné výši ten zasloužený kredit v podobě vyprodané O2 Areny?

Nemrzí. Každá generace má něco. My jsme dělali ten nejtvrdší sport, co tady kdy byl. Podle mě byl i férovější. O výsledku nerozhodovali žádní rozhodčí. Nedalo se schovat za pravidlo tří bodů [zákaz kopání do hlavy, pokud se bojovník dotýká třemi body země] nebo nějak přežít do konce kola. Prostě jste bojovali do úplného konce.

To, co se děje kolem MMA teď, si užívám i tak. Sice v jiné roli, ale i tak mě to baví. Je úchvatné pozorovat, co se stalo ze sportu, který ještě před pětadvaceti lety patřil do undergroundu.

„Život v kleci“ jsi napsal spolu s redaktorem sport.cz, Liborem Kalousem, který kouzlo „života v kleci“ okusil taky na vlastní kůži. Kdo s tím nápadem, sepsat historii MMA v Česku, vlastně přišel?

Petr Tychtl z nakladatelství XYZ, které patří pod Albatrosmedia.  Měl zájem vydat mojí hororovou knížku Stinná místa a něco o MMA. Dlouho nevěděl, jak to pojmout. Nakonec ho napadlo spojit můj blog, který píšu na www.danbartak.cz s mými vzpomínkami. Libor Kalous, kterého jsem k tomu přizval, tomu pak přidal nástavbu. Chtěli jsme z toho udělat takovou bibli českého MMA, ale je nám jasné, že tam ještě nějaké to evangelium chybí.

Komu je kniha „Život v kleci“ určena, je vyloženě psaná pro fanoušky MMA, kteří si chtějí zavzpomínat či je naopak MMA chytlo až v posledních letech a rádi by si doplnili vzdělání?

Stejně jako když píšu o MMA blogy, chci, aby to pochopil každý, kdo to čte. Chtěli jsme lidem ukázat, jak se MMA vyvíjelo a jaké je dnes. Chceme, aby se nezapomnělo na jeho průkopníky, ani současné hrdiny. Každý by si v knížce měl najít to své. Hlavně je to hold lidem, kteří prošlapali první cestičky a bez kterých bychom tady nebyli.

Pojďme ale také k Tobě. Asi se dá říct, že vzhledem úplně nezapadáš do obecné představy o MMA bojovníkovi, navíc z dob, kdy to ještě nebylo v módě. Rval ses vůbec jako kluk?

Snad jen s bráchou. Znáte to, teritoriální věci. Pár tahanic jsem sice zažil, ale vždycky to skončilo dřív, než začalo. Pamatuji, jak jsem se na základce chtěl vyhnout konfliktu a na hajzlíkách ustupoval tak dlouho až jsem si sedl na umyvadlo, které pode mnou prasklo. A bylo po rvačce. Ale samozřejmě jsem se chtěl umět prát, tak jsem se v patnácti přihlásil na karate.

Pokud narážíš na můj vzhled, myslíš asi vlasy. Když jsem zápasil, tak jsem krátké vlasy nosil. Vždycky jsem chtěl být za drsňáka. Navíc tenkrát se při zápase za vlasy mohlo tahat, takže to bylo i dost nepraktické.

Na druhou stranu jsem tím zdůraznil své lehce odstáté uši. Pak i karfioly. Proto jsem se po ukončení zápasnické kariéry rozhodl je schovat pod dlouhé vlasy. Pravda je i taková, že nerad chodím k holiči.

  Vale tudo Daniel Barták škrtí svého soupeře v zápase Vale-tudo | zdroj: Život v kleci - facebook

Proč ses nespokojil s karate nebo judem? Proč jsi chtěl zkusit MMA, resp. Vale-tudo?

Karate mě bavilo, ale nedokázal jsem se v něm prosadit. Před zápasy jsem byl hodně nervózní a než jsem se na tatami rozkoukal, bylo po zápase. Po vojně jsem chtěl s bojovými sporty pokračovat. Přihlásil jsem se na Wing Chun a také koketoval s Thajským boxem. Wing Chun mě nenaplňoval, chtěl jsem závodit. Thajský box mi připadal moc tvrdý, tak jsem začal s Vale Tudem.

Pamatuješ si svůj první zápas? Jaký to byl pocit někoho poprvé vší silou praštit?

Popravdě moc si ho nepamatuju. Bylo to hodně intenzivní. Dalo by se říct, že vlastně jsem pořádně nevěděl, do čeho jdu. Spíš mám v hlavě útržky, které jsem pak viděl na videu. Snad jen jediná vzpomínka ve mně zůstala, jak klečím a Michal Hamršmíd, s kterým jsem tehdy bojoval, mě nakopnul do palice. Žádná velká pumelenice to nebyla, měli jsme za sebou deset, patnáct minut intenzivního boje. I tak jsem si v duchu říkal, počkej ty hajzle až vstanu. Byl jsem strašně nasranej, že mě takový skrček kope do hlavy. Překvapivě, jakmile jsem stál opět na nohou, vztek pominul a já se opět soustředil na zápas.

Určitě jsem Michala několikrát praštil, ale ten pocit si nepamatuji. Samozřejmě s přibývajícími zápasy jsem si to začínal víc užívat a určitě je příjemnější rány rozdávat, než je dostávat.

Nechybí ti zápasení? Neuvažuješ, že by sis střihl ještě nějaký MMA zápas? Nebo třeba grappling?

Nechybí. Popravdě mám občas problém dokopat se na žíněnku, abych se na brazilském jiu-jitsu potahal s klukama. Asi fotrovatím.

O kolik se zvedla úroveň MMA oproti minulosti? Myslíš, že je Česká republika na dobré cestě za světovou špičkou?

Vůbec bych to nesrovnával. Je to úplně jiný sport. O vědomostech, která máme teď, jsme tenkrát ani nesnili. Dnes se dá učit z YouTube, což tenkrát jsme mohli považovat za sci-fi. Něco nepředstavitelného. Na druhou stranu někteří predátoři přežili a prosazují se i v dnešní době. Ta syrovost, tvrdost, která v tom sportu zůstala se za těch dvacet let nezměnila, a oni z toho pořád těží.

Co se světa týče, určitě nezaostáváme. Podle mě máme jména, která jsou schopna se pohybovat mezi pátým a desátým místem na světě. Náš trojlístek v UFC tam stoprocentně patří. Na boj o titul to zatím nevidím, ale co není teď, se může za čas změnit. Všechno má svůj vývoj.

V MMA se pohybuješ už více než 20 let. To je hodně dlouhá doba. Nemáš toho někdy plné zuby? Nevyměnil bys to někdy raději za pohodlnou kancelářskou židli s pauzou na kafe a volnými večery?

Nevyměnil. I když někdy jsem z toho kolotoče unavený, ale nikdy bych neměnil. Je to něco, co jsem si vybral, co miluji. Není moc šťastných, kterým se práce stala koníčkem. Plus tahle práce vás omlazuje. Ve společnosti mladých lidí, které trénuji, to prostě jinak nejde. Popravdě nemám moc přátel, známých ve svém věku a když, tak mi přijdou strašně staří.

V poslední době je také dost slyšet o boxu bez rukavic. Mnozí říkají, že je to krok zpátky. V časech Vale-tudo se rukavice také nepoužívaly, jak se na to tedy díváš ty?

Popravdě mi tyhle sporty nebaví. Box, Thajský box ani tahle inovace. Vale Tudo ať bylo jakékoliv, bylo pestřejší, a právě ta pestrost mě v tom bavila a baví. Box bez rukavice jde úplně mimo mě.

Loni jsi vydal úspěšnou hororovou knihu „Stinná místa“, tvoje prvotina „Na útěku“ se ale datuje až do roku 2004, dáš si teď od psaní zase pauzu anebo už na něčem pracuješ?

Doufám, že ne. Snažím se poctivě psát. Chci se dál posunovat. Mám několik nápadů, na kterých pracuju. S Liborem Kalousem přemýšlíme i na další knize o MMA. Uvidíme, jaký zájem bude o Život v kleci a zda vůbec k tomu dostaneme příležitost.

Díky moc za rozhovor a za celou redakci přeji spoustu spisovatelských i trenérských úspěchů.

Díky moc tobě a redakci. Ať se daří a snad co nejdřív na nějakém MMA turnaji nebo v tělocvičně.

Knihu "ŽIVOT V KLECI" můžete zakoupit třeba tady.

Zdroje:  Život v kleci - facebook

Nejnovější články