Řeč není o nikom jiném než o Wanderlei Silvovi. Ten si své jméno podobně jako většina zápasníků v raných dobách MMA vybudoval v japonské organizaci Pride, kde platil za jednoho z největších postrachů. I když už dnes s bilancí 35-14 nemusí vypadat jako někdo, kdo má za sebou veleúspěšnou kariéru, opak je pravdou. Začněme ale pěkně od začátku.
Silva svou kariéru zahájil již v roce 1996, kdy se představil v organizaci Brazilian Vale Tudo. Po dvou letech s bilancí 5-1 a 100% podílem ukončení zaujal promotéry UFC. Tam ale tvrdě narazil, když ho krajan Vitor Belfort knockoutoval už za 44 vteřin.
V organizaci se pak Silva ke konci milénia představil ještě dvakrát, jednou se dokonce utkal o titul s Tito Ortizem, avšak také pohořel. Následně ale odstartoval sérii osmnácti zápasů bez porážky, přičemž čelil takovým velikánům jako byli Kazuši Sakuraba, Rampage Jackson, Dan Henderson či chorvatská mašina na knockouty Mirko "Cro Cop" Filipovič. Tohle velkolepé tažení utnul až v roce 2004 samoánský tvrďák Mark Hunt, kterému se díky neuvěřitelně tvrdé bradě podařilo vyždímat nad Wanderleiem těsnou výhru 2:1 na body.
“Axe Murderer”, jak bylo Silvovi přezdíváno, byl znám převážně divokým a atraktivním stylem. Nevadilo mu jít do výměn a schytávat, aby sám mohl trefit. Většinou to vyšlo, 27 ze svých 35 výher má na T/KO a během svého působení v Pride byl ukončen jen v posledních zápasech.
První ukončení se odehrálo ve finále Pride Heavyweight Grand Prix v roce 2006, kde se utkal s již zmiňovaným Cro Copem, který byl tehdy v legendární formě a svým obávaným highkickem Silvu ho poslal do bezvědomí.
To další přišlo proti Danu Hendersonovi, který ho svou pověstnou “H-bombou” taktéž ukončil a stal se díky tomu prvním dvojitým šampionem v historii japonské organizace. Zde je ale nutno podotknout, že spousta Pride zápasníků svůj titul obhájila jen párkrát a měli velkou spoustu netitulových zápasů.
Jak tomu ale bylo u mnoha Pride veteránů, když Silva přešel do UFC, zrovna dvakrát se mu nedařilo. V organizaci se sice představil v devíti zápasech, ale vyhrát se mu podařilo jen čtyři z nich. I tak se ale jedná o absolutního pionýra MMA, bez kterého by dnes dost možná nebylo tak daleko, jak je. Oznámení, že bude uveden do síně slávy, které proběhlo během turnaje UFC 298, ho přesto překvapilo. "Neměl jsem tušení, že se něco takového chystá, pozvali mě sem, že rozdám nějaké podpisy, a pak najednou oznámí tohle. Málem jsem se rozbrečel dojetím."
Není divu, Silva totiž z UFC neodešel v nejlepším, nejprve se v reality show The Ultimate Fighter popral s trenérem druhého týmu Chaelem Sonnenem, což by samo o sobě organizaci asi tolik nevadilo, jenže následně jejich zápas ztroskotal na tom, že Brazilec utekl před dopingovými kontrolory a byl mu za to Nevadskou atletickou komisí udělen celoživotní zákaz zápasení. Na to konto obvinil UFC, že fixluje zápasy a stěžoval si, že mu znemožňují zápasit jinde. Dana White v reakci prohlásil, že do Síně slávy nikdy uveden nebude.
Později byl ale rozsudek zrušen, Silva se UFC omluvil a mohl jít. V roce 2017 tak v Bellatoru došlo na zápas se Sonnenem, který na body prohrál. S kariérou se pak rozloučil soubojem s Quintonem "Rampagem" Jacksonem. Šlo již o čtvrtý vzájemný duel. Ačkoliv finální tečka Wanderleiovi nevyšla podle představ, právě k tomuto soupeři se pojí jeho vůbec nejoblíbenější zápasová vzpomínka. Svedli spolu totiž nejlepší fight roku 2004, v němž ve druhém kole Američana knockoutoval tvrdým kolenem do hlavy.
Místo v Síni slávy si Silva určitě zaslouží minimálně za časy v Pride, kde nasbíral nejvíc výher (22), nejvíc knockoutů (15), zasadil největší počet signifikantních úderů (720), měl nejdelší sérii bez prohry (20 zápasů) a byl tam vůbec nejdéle vládnoucím šampionem (1 939 dní).
Vstoupit do diskuze (0)