Je to týden, co se uskutečnil první galavečer I Am Fighter a tak se sluší zhodnotit samotnou akci, s odstupem, kdy vyprchá nadšení a vášně ze samotného večera. Reporty z akce jsme vám samozřejmě přinesli, jak v summary celé akce, tak i článku o hlavním fightu mezi Petrem „Monstrem“ Knížetem a Simonem Carlsenem. Jak ale fungoval celý koncept I Am Fighter, která se nesnaží konkurovat Oktagonu a chce spíše pracovat jiným způsobem. Je tu několik bodů, které stojí za vypíchnutí.
1) Volba arény – IAF se velmi moudře rozhodli, že nebudou zkoušet dělat show, která by se v obrovské hale utopila a zvolili proto menší O2 Universum, kde má hlavní sál kapacitu 4,5 tisíce diváků. A je to rozhodnutí, za které se zaslouží jen zatleskat. I když nebyl sál úplně plný, vliv menší arény měl hned dva příznivé efekty. V první řadě se vytvořila skvělá atmosféra, kdy bylo slyšet povzbuzující publikum (už jsou pryč časy, kdy se na MMA mlčelo) i pokyny rohů jednotlivých fighterů. Navíc bylo prakticky odevšud vidět do klece. Zatímco ve velkých halách se na vyšších pozicích z hledišti musíte spoléhat takřka výhradně na obrazovky, tady bylo naopak dobře vidět i do klece na akci.
2) Výběr jednotlivých bojovníků – Promotéři zvolili zajímavý mix mladých, nadějných fighterů a veteránů, kteří ale mají co ukázat. Celý program sice narušilo pár zranění, ale IAF stihli s kartou zamíchat dost na to, aby nakonec vznikly dobré páry. Shingarenko, Cao, Jindrová, Ducár, Ziopulos jsou jména, která se vyplatí (a vyplatilo) sledovat a předvedli to i u IAF. Tady je třeba opravdu organizátory pochválit, protože se často „povede“ dát dohromady fightery, kteří pak i přes veškerou snahu z jejich strany (a i kvůli ní), skončí zaklesnutí v taktickém souboji s trochou akce a spoustou vyčkávání. Což vede k dalšímu bodu…
3) Samotné zápasy – Většina zápasů skončila před limitem a i ty, které ne, byly zábavné. To opravdu nebývá standard ani v zahraničí. Jistě, některá KO se zdála být výsledkem nerovnosti v kvalitě soupeřů, ale ta někdy pramenila i z nutnosti improvizovat. Doteď je mi líto Rado Gonšenici, který nastoupil do zápasu s Orlovem doslova na poslední chvíli jako náhrada za zraněného Cvernu a v prvním kole nechal všechny své síly – a zároveň mu musím jen zatleskat za to, že do boje šel a vrátil se z něj doslova „na štítě“, čímž i zachránil atraktivní duel.
Ocenit musím i skvělou zemařskou show Tomáše Fialy s Denisem Farkašem. V české kotlině nevídaná přehlídka sweepů, skvělé improvizace v pozicích, kde hlavně Farkaš předváděl vynikající úniky… Pro neznalé oko možná monotónní, ale pro to znalé velmi zábavný duel. Plus samozřejmě série KO, což je věc, na níž se vždy hezky kouká.
Ano, bylo co vylepšovat, statistiky na obrazovkách byly dost rozhárané, bylo by lepší víc zdůraznit, který fight byl MMA a který v K-1 a také jak bude fungovat K-1 pyramida, někteří diváci čekali ještě její finále. Ale jde o spíše prvotní bolesti nově vzniklého subjektu. Popravdě na mne udělalo dojem, jak akce běžela bez jakýchkoliv výraznějších přešlapů a především – jak zábavná byla. Vážně se těším na další galavečer z produkce IAF, protože tenhle rozhodně nezklamal.
Vstoupit do diskuze (0)